Trvalou součástí novoročních předsevzetí je snaha vtěsnat do vlastního napjatého časového harmonogramu činnosti, kterým jsme dosud nevěnovali dostatečnou pozornost, a vypustit naopak ty, kterým času věnujeme příliš. S dostatečným odstupem se nám totiž ty prvé jeví jako důležitější, zatímco ty druhé jako podstatně méně významné či dokonce jako škodlivé. Tato předsevzetí většinou nebývají příliš úspěšná. Čas však s sebou nese i další paradoxy.
Výše uvedené konstatování, které lze nalézt v paragrafu 492 nového občanského zákoníku, se zdá být samozřejmé. Přesto lze k němu z ekonomického hlediska vznést několik otázek.
Podle rozšířeného názoru vyžaduje hospodářský růst vysoce vzdělanou pracovní sílu. Ještě více to údajně platí v podmínkách „znalostní ekonomiky“, za kterou je dnešní hospodářství pokládáno. Skutečnost je však složitější. Co o růstu a blahobytu ekonomik skutečně rozhoduje, není všeobecná úroveň vzdělanosti, ale firemní know-how a kvalita řízení.
Profesor C.N. Parkinson, průkopník ve výzkumu fungování veřejných institucí, již před lety napsal, že některé organizace jsou natolik napadené nebezpečnou nákazou, kterou mohou dále šířit, že je nestačí zrušit. Bezpečnější je nechat strhnout i budovu, ve které sídlí. V centru Prahy, kde sídlí Česká exportní banka a Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP), by toto řešení bylo asi komplikované. Možná by však i tak stálo za zvážení.